Co se děje s naší Jiřinou dál, jsme se nečekaně dozvěděli 28. 9. 1956, těsně před ohnišťovickou poutí. Ten den jsme se my tři, otec, Jana a já, zas vraceli, jako dny předchozí, z Horšovského Týna domů. Když jsme vystoupili na naší zastávce, otevřely se také dveře zadního vozu naší lokálky a v nich se znenadání objevili naši novomanželé, Jiřina a Jindřich. Vysvětlení bylo krátké a jasné. Jindřich získal místo v činohře Oblastního divadla Karlovy Vary. Do těch Varů se už se svými věcmi přestěhovali, nyní se tam vydávali i osobně. A při cestě ze Zlína (Gottwaldova) do Varů se rozhodli zpestřit si cestování zastávkou v Ohnišťovicích. U nás doma už byla na návštěvě také teta Anežka z Plzně. Jako vždy před poutí, pekly se koláče a k tomu i různé masové pochoutky. Do zdobení těch koláčů - tvarohem, mákem, marmeládou a povidly - se postupně zapojili všichni. A nakonec jsme spolu i soutěžili o nejchutnější a o nejozdobnější koláč. Tenkrát to vyhrála Jiřina.
I když jsem příští den musel zas do školy a otec s Janou do práce, podařilo se mi zajistit lístky na večer do poběžovického kina. A protože hráli „Večer tříkrálový“ podle Shakespeara, připojili se k nám, Janě a mně, také Jiřina s Jindřichem. Domů jsme se pak všichni vraceli pěšky přes les. Takže i ti dva naši návštěvníci si onu cestu po necelém roce opět zopakovali.

Úryvek ze studie:
Rod Musilů ze Dvorce u Nepomuku pod Zelenou Horou. Sepsal Jan Musil. (rukopis)
Největší změna ke konci roku 1955 však nastala u Jiřiny. Zanechala svého vyučování, odstěhovala se do Zlína (tehdy Gottwaldova) a tam se záhy provdala. Stalo se to takto. V Poběžovicích sídlila velká vojenská posádka Pohraniční stráže. Mezi těmito vojáky se vyskytlo i několik umělecky zaměřených mladíků, kteří posléze založili, pod vedením zpěváka Zdeňka Matouše, vojenskou kulturní úderku. A ta začala velmi často vystupovat se svým kulturním programem (zpěv, recitace, hrané skeče) na tanečních zábavách v poběžovické Sokolovně. Měla velký úspěch u tamní veřejnosti. A jedním z členů oné úderky byl také absolvent DAMU, začínající herec Jindřich Khain, rodák ze Zlína. Ony taneční zábavy často navštěvovaly i naše dvě sestry, Jiřina a Jana. A právě Jiřina se během času trochu více zakoukala do Jindřicha a on do ní. Jejich známost v podstatě začala tím, že voják Jindřich se nabídl, že v pozdním večeru, po taneční zábavě, doprovodí Jiřinu domů, do Ohnišťovic. Tedy 3 km pěšky, přes Zámělič a les. On se pak musel v noci vracet zpět na posádku. Jednou se mu však vracet nechtělo, a proto Jiřina požádala rodiče, zda může Jindřich u nás přespat. A to se také stalo. (U nás ve mlýně bylo stále mnoho volných pokojů). Když pak Jindřichovi skončila vojenská služba, vrátil se zpět domů do Zlína. A Jiřina ho při jeho návratu doprovodila. Svatba pak byla začátkem dalšího roku v kruhu Jindřichovy rodiny. Z naší rodiny se svatby zúčastnil Václav.