Vážená paní Černocká, jako žena pokročilého věku hodně podléhám tomu, že vzpomínám na léta svého mládí, zejména pak mateřství k mým dvěma dětem. Nedávno jsem si připomněla návštěvu Vašeho koncertu v Praze na Výstavišti (někdy kolem roku 1994), kdy jsme si já a moje děti, kromě toho, že jsme s obdivem vyslechli Vaše čistě profesionální písně, zazpívali společně s Vámi písně lidové, našemu národu všeobecně známé. Krátce po vyvolání této vzpomínky jsem v rozhlase vyslechla Vaši píseň Krásná a hloupá. Mé úvahy, jakožto reakce na tuto píseň se vyvíjely: nejprve jsem se cítila dotčena, jako bývalá aspirantka(neúspěšná)bych raději slyšela oslavu chytrosti a inteligence. Pak mi to ale došlo, kdybych byla ve svém vědeckém počínání jen trochu méně snaživá a dala průchod své hlouposti, neprovokovala bych tolik své otitulované kolegy, a titulu CSc. bych, nedej bože, dosáhla. Mám pro Vás návrh: nemohla byste svůj komplexní přístup k lidské populaci posunout ještě dál a nazpívat píseň např. Šeredná a debilní? Moc byste mi pomohla v tom, abych se z pozice dvojnásobné babičky dostala na pozici žádanější-vícenásobné babičky.

Musím přiznat, že po neúspěšném ukončení aspirantského studia jsem celý zbytek života strávila v péči lékařů. Už v prvopočátcích mého léčení mě přepadla velká starost o osud mých ošetřujících- čím se budou živit, až vyléčí všechny své pacienty. Měla jsem na mysli, že tuto otázku by si měli klást už i studenti. Byla jsem považována za směšnou, prý jsou tyto profese dobře zajištěny, co se týká jejich budoucnosti. Myslím, že tato obava se týká i Vás, jsem přesvědčena, že podle dávného velmi známého českého přísloví: Co Čech, to muzikant.,nastává doba, kdy český národ se bude těšit hudbou na základě vlastní produkce, k čemuž jste přispěla i Vy svým koncertem, o kterém jsem napsala. 

S dítky jsme se v hojné míře seznamovali hlavně s českými lidovými písněmi, uspěli jsme při oslavách narozenin Jakuba Třasáka, když jsme spoluúčastníky události seznámili s písní v rytmu mateník, i pro mě a má dítka to bylo novum nedávno osvojené. Ještě většího úspěchu si cením z roku 1989, kdy se po ulicích, zejména na Václavském náměstí, hojně diskutovalo. Přitřel se ke mě a mým dětem muž, který nás chtěl ohromit tím, že nám sdělil, že sloužil jako lékař v armádě Ludvíka Svobody v době II. světové války. Protože jsem se domnívala, že jde o kontakt neuvěřitelný, domnívala jsem se, že jde o podvodníka, okamžitě jsem reagovala takto: Kdybyste byl obeznámen s českou lidovou tvořivostí, znal byste píseň: Kdybys byl Jeníčku poslouchal matičku..., a na základě této znalosti byste se na vojnu nedostal! Píseň jsme mu okamžitě v celém rozsahu, já a moje dvě děti, přezpívali. Po další konverzaci s tímto mužem jsem přeci jen usoudila, že mluví pravdu, a vyslovili jsme mu všichni tři patřičnou úctu. Přesto jsem byla ráda, že dostatečně vybaveni, jsme nezústali v obdivu na muže zírat s otevřenou pusou, a že jsem především já byla schopna ho upozornit na to, že jeho úlohu, podle jeho projevu, jen chvályhodnou, je možno, především z pozice a role maminky, ji hypoteticky posunout jinam.

Odpusťte staré ženě rozsah sdělení, pokud Vás odradí, jistě si poradíte.